darkness embraced

V každém hororu existuje okamžik

kdy jedna z hlavních postav řekne

„Něco je špatně“

Něco je jinak

Jaksi ne tím, čím se zdá být

Je cosi shnilého ve státě dánském

„Stát jsem já“ pravil francouzský král

Nemám potuchy, jak jsem se v tomhle bodě ocitla, ani kam to vede dál. Přepadá mě pocit všepronikající skepse. Chybí mi blogování, sakra. Už nechci být slavná. Mám protichůdné pocity a pocity, které se snažím zcenzurovat, protože mě děsí, jak moc se vymykají Plánu. Číst celý příspěvek »

Říkají „halucinace“

Přitom já mám pocit

jakoby se Realita svlékla do naha

už nemá, co skrývat Číst celý příspěvek »

Dlouho jsem nic nepsala a technicky vzato je to jedno, protože ti, kdo mne znají v tzv „reálu“ (pojem fakt k pousmání, vzhledem k nedávným zkušenostem) vědí, proč nemám čas.

Čert vem, co se se mnou za poslední tři měsíce dělo z ohledu světského: stěhování, druhé stěhování, rekonstrukce, halda sraček. Důležité je, k čemu došlo na rovině duchovní – a o tom je tenhle příspěvek.

Číst celý příspěvek »

Sbíráš experience (“expíš“) a občas čekáš celé roky, abys je proměnil ve skilly (dovednosti), popřípadě postoupil na novou úroveň (“vyleveloval se“), jelikož k tomu potřebuješ tu správnou osobu – učitele, méně často věc (artefakt) nebo dosažení určité lokace, kde se nabité zkušenosti proměňují ve skilly.

Dnes opět „v práci“ mi přišlo na mysl, jak jsem neuvěřitelně požehnaná, že mi je jenom třiadvacet a už jsem učinila některá poznání, která by bývala dosti pomohla mým klientům (převážně o generaci či dvě starším).

Je dobrý vědět, že i když se za den třikrát zhroutím, nevyspím, přestanu jíst a korunuje to nějaká strašlivá halucinace, je to pořád 100x „lepší“ forma utrpení, než to, co běžně vídám v poradně. (Kromě toho: je cool říkat, že „za tím je Choronzon“ nebo prodělávám „šamanskou nemoc“. Mít obyčejnou depku není cool a nemívá ty zábavné, paranormální vedlejší efekty.) Obyčejného utrpení už jsem se totiž zbavila. Z velké části… Tak se snažím v tom napomáhat ostatním. Číst celý příspěvek »

Jezero Smutku je lokalita kdesi mezi Horami Šílenství a Zlatým Údolím. (Ne, to není deprese, to je žal, koncentrovaná bolest v tekutém stavu, která tě opojí a strhne až na dno. Elixír vhodný pro chození po dně. Dno je stav absolutní jistoty a bezpečí, protože z tohoto místa už není kam padat; svým způsobem zde existuje jen jeden směr.)

***

Cestování je stav duše, spíše než činnost, být na cestě. Na cestě. „Mám rád lidi, co hoří hoří hoří, jako ta báječná rachejtle!“ (Kerouac) Aaen Anima = Hořící duše, duše v jednom ohni. Anima Sola? (Nikdy jsem nečekala, že řekne někdo o tom obrázku, že je krásný.)

***

Největší omyl Vnitřního Fanatika spočívá v binárním myšlení. 0- 1-1-0-0-0-1… Error.

Send me a sign
Turn back the clock
Give me some time
I need to break out
… And make a new name
Let’s open our eyes
To the brand new day
It’s a brand new day

Autora neznám, via Kojot.

Motto:

Když padáš do Propasti, můžeš aspoň chvíli LETĚT

Modlitba je dobrá věc. Jsou situace, kdy je jediným smysluplným konáním, které můžeme podniknout, kromě toho, že se snažíme se odevzdat a prohlédnout konstelaci sil kolem sebe, její kořeny, nejlepší rovnovážnou polohu a pravděpodobnou prognózu, tedy to čemu s A. říkáme Plán.

Dnes se mě kamarád při obědě zeptal, co vlastně sleduju svojí magickou praxí, jestli mám nějaké cíle nebo Cíl. Byla to otázka překvapivá  a jasnozřivá ve své prostoduchosti. V první chvíli jsem nevěděla, co odpovědět, protože aktuálně akorát tak plynu v Teď, ve freestyle šílenství, nemám ani pocit, že něco praktikuju, spíš jen že se mi věci dějí a já se snažím je žít, cítit, chápat a jen trošinku interpretovat a zařazovat do rámce existujícího poznání.Možná právě proto to byla dobrá otázka.

Řekla jsem, že mi nějak nejde o nic, ale když to vezmu dle nejpoužívanější své pomůcky, kterou je hermetická kabbala, tak by asi bylo fajn dojít do Středu Stromu (Tiferet) a tam se nějak udržet ve velkém hexagramu, síly sedmi planet hezky pohromadě a v harmonii, vím že je na tom ještě práce jak na kostele, ale už alespoň trochu vím, co dělám. Číst celý příspěvek »

Stalo se to dnes v noci asi ve 4 ráno. Pod vlivem několikadenní spánkové deprivace,  emocionálního stresu, dehydratace možná a dalších záměrných praktik jsem se dostala na křižovatku, kde si mě podrobilo zkoušce cosi šíleného.

Myslela jsem jednoduše, že začnu řvát bezmocí. (A situace byla okořeněná o ten prvek, že jsem z opravdu dobrých důvodů nemohla/nechtěla upoutávat pozornost.) Číst celý příspěvek »

Motto: Přišel ke mě Had, přímo před mé zraky. Vzhlédl jsem k Bohu nad sebou, On shlédl na mé lži. „Pane, pomoz mi, jsem na kolenou.“ „Svou cestu,“ pravil, „sklidíš jen ty sám.“ Chtěl jsem porazit démony co krouží nade mnou. Chtěl jsem pobít jejich krvavě rudé spáry. Ale jejich srdce stále bijí vší nenávistí ke mně. Jejich značka stále vypálená na samé mé duši. A tak jdu s nimi. Vrhají na mou duši stín. (My Dying Bride, A Line of Deathless Kings, celé)

Je po všem. Vše je nové a zároveň obnovené z velmi staré zálohy. A všechno je už jedno. „A teď jsme všichni zkurvysyni.“* Tak. Není kam se vracet, mlha za mnou, mlha přede mnou, mlha kolem nás, studená a lezavá, do toho záblesky světla, kudy to vede dál?

Jako dítě s dětskou nevinností tanečními krůčky tančit nad propastí. Jistou dovednost už v tom mám. Vím, že čas není lineární a událost, která se jeví katastrofická, je nutným mezikrokem k ohromnému požehnání.

6 piková – odplouvání mrzutostí, plavba přes vodu (jezero smutku?)

* Slova, která údajně pronesl velicí plukovník po odzkoušení první atomové bomby v poušti v Los Alamos.

„Musíš jít do trní“, pravilo orákulum

Dívám se na rozškrábané nohy

Nebylo to tak zlé

Jenom trochu krve a pálení

Brzy se zahojí

„Plánované ztráty“ tomu říkají

Situace dívky v trní

Není nikdy bez škrábnutí

„Třeba si roztrháš šaty, ale dostaneš nové, lepší“, řekl jsi

Přemýšlím které by to měly být

Ty rok staré, z nichž jsem mezitím vyrostla?

„Musíš do trní“, řekl jsi a já jsem tě trochu nenáviděla

Obraze mého šílenství, slepý proroku

Nic si nepamatuješ, jak už to bývá

Když se prorokuje

Bohužel i má paměť utrpěla ztráty

Výpadky naznačující, že něco bylo špatně

Vzpomínky krouží jako hejno vran kolem mě, přisedají blíž a neúprosně ukazují, co jsem zapomněla. Každým dnem další.

Kdy to skončí? Kam to vede? Zde zřejmě začíná moje 2 dny stará báseň „Hory šílenství“.

Čas se stočil v podivné spirále. Možná má tvar černého hada, kterého jsem včera přijala od tebe a uhnízdil se hluboko v mé páteři mezi těmi ostatními. Je o jeden čínský rok a měsíc méně, leden 2010 a já opět procházím tímtéž ordálem, byť poněkud lépe vyzbrojená…. Číst celý příspěvek »

Z pramene poznání

Přijdu se opít

Upadnu v extázi

Hvězdné nebe poklesne

A sestoupí na nás níž

Stojíme v řadách skloněni

Čekající na znamení

P.S. „Cítím teď v sobě takovou jistotu, zvláštní klid, že dojdu dobře.“ – „To je Hvězda.“

Žárovka nade mnou zablikala na souhlas.