Volná jako pták
Občas rozvíjím zvláštní fantazie o tom, jak by bylo krásné nechat celý dosavadní život za sebou a vypařit se. Volná jako pták. Vztahuje se to ke scéně z filmu Hodiny, která tam vlastně není vůbec zobrazená.
Laura vyprovází manžela do práce
Hlavní hrdinka druhého příběhu, který se odehrává v 50. letech je uvězněná v roli poválečné hospodyňky, která ji přivádí k šílenství. Je odhodlaná spáchat sebevraždu tím nejdecentnějším způsobem, aby nikomu nebyla na přítež, ale zjistí, že toho není schopná. Je totiž těhotná…
Ve třetí části filmu ji potkáváme jako starou paní a dozvídáme se, že počkala, až děti trochu vyrostou a jednoho dne prostě nastoupila na autobus do Kanady a odešla. Našla si práci jako knihovnice… Její syn ji celý život nenáviděl. „Není to o tom, kdo jste, ale kolik vydržíte,“ říká na konci.
Existuje také tragická verze téhož rozhodnutí, zase ve filmu Revolutionary Road (Únikový východ). Hlavní hrdinka plánuje uniknout ze stejného předměstského pekla a odejít s manželem do Paříže. Nečekané těhotenství ohrozí celý plán a ona se rozhodne tento život přijmout. Ve skutečnosti poté, co svého muže vypraví do práce se vzornou snídaní, si provede ilegální potrat. Už je ale příliš pozdě. Čeká na ni pouze definitivní únikový východ.
April Wheelerová seznává, že takhle nechtěla žít
Musím říct, že mě oba filmy hluboce oslovily. Týkají se úzce ženství, ale dneska jsem kupodivu nepřemítala o feministických tématech. Zabloudila jsem ke své oblíbené fantazii o úniku ze života. Sebrat se sama a někam zmizet, a možná ne do Ženevy nebo Bruselu na nějaké to nesmyslné E.U. místo v mezináboženskkém dialogu… možná daleko dál. Hispánské země. Humanitární mise. Mogadišu.
Vynakládám tolik prostředků a sil na to, abych udržela svůj život tak nějak pohromadě, dřu jak mezek, sama uprostřed obrovského města, a sotva dýchám. K čemu to všechno? Jenom vydělávat na nájem, bydlet a přežívat, být finančně soběstačný, to přece není vše, co od nás život čeká… a já mám tak daleko i tomuhle triviálnímu cíli. K čemu mi je to, že patřím do blahobytné části světa, když ti co žijí za dolar denně jsou daleko spokojenější? Dluhy, náklady, nesmyslné běhání v kruzích, tolik práce jenom za to přežít a tvářit se jako dobře adaptovaný člen společnosti. Už mě to vyčerpává, všechno jenom vynakládat na věci vnější, na udržení fasády, za kterou se skrývá prázdnota.
Vytrhnout se doprostřed úplně jiného světa, kde o věci skutečně zásadní. Ohrožení. Blízkost smrti. Jak by to bylo osvobozující, zbavit se té hordy sraček, kterou s sebou člověk vláčí jako pytel jenom za to, že žije v civilizované společnosti. Dělat nějakou jednoduchou, ale důležitou práci, orientovat se podle toho, co je skutečně důležité. Být volná jako pták.
