darkness embraced

Tento článek pod původním titulem „Pokus o záchranu českých čajoven“ napsala moje známá, píšící pod pseudonymem Dcera vlků. Tato dáma pěstuje u nás atypickou formu bojového umění Dálného východu, 7 let žila v sektě a pracuje jako knihovnice. Přestože jsem z podobných názorů na společenské jevy vycouvala, stále mě to dokáže pobavit, takže pokud mne nebudete žalovat asociální sklony a misantropii, můžete se pobavit také.

Tento článek je politicky nekorektní, útočný, urážlivý, neobjektivní, a bezpochyby bude označen též jako fašistický, asociální, odporný a hnusný. Byli jste varováni, pokud budete číst dál, nestěžujte si.

Nyní řečnická otázka: co je čajovna (česká)? Za prvé: místo, kam chodíte plkat s přáteli, za druhé: místo, kam chodíte hrát různé deskové hry se záhadnými pravidly, za třetí, místo, kam chodíte pít čaj, nebo kouřit vodnici, za páté – místo, kde zvládnete dělat všechny tyto činnosti naráz a nepodpálit přitom Carcasonne uhlíkem z vodnice. Jste-li asociální samotáři, jako já, možná tam též chodíte psát nějaké grafomanské výplody, pokecat s čajovníky, okukovat čajovou keramiku, nebo prostě číst. Důvod, proč vznikl tento článek, je, že výše uvedené činnosti, s výjimkou kouření vodnice, ztrácí dost podstatně na svém půvabu, když máte tu smůlu, že úmysl jít relaxovat do čajovny pojme i matka dítěte, bohužel s dítětem. Je-li to mimino v kočáře, tak prostě řve. Na nic horšího se naštěstí nezmůže, ale ono to stačí. Řvoucí mimino nelze přeslechnout, obzvlášť, když je necelé tři metry od vás a začne se vztekat. Matka se ho většinou snaží nějak umlčet, ale často se to mine účinkem a po nějaké té třičtvrtě hodině, kdy je jasné, že dítě prostě bez použití násilí nebo opiátu nezmlkne, to vzdá a odchází. Tou dobou už většina lidí kolem začala bolet hlava a tiše děkují pohanským bohům, že konečně vypadla.

Pak je tu druhá a horší verze: matka s batoletem. Paradoxně, jsou-li matky s batolaty dvě, nějak se ty příšery zabaví mezi sebou a působí méně destruktivně. Neplatí to ovšem vždycky, často je to jen dvojnásobná porce řevu. Malér  je v tom, že batole je pohyblivé. A v případě, že ho na chvíli matka pustí z dohledu, začne šmejdit kolem a po všem hamtat. Logicky, jenže pokud máte tu smůlu, že sedíte na dosah, nebo se nemáte kam přestěhovat, radost z toho mít nebudete. Jak už jsem podotkla, mám asociální sklony, obzvlášť po tom, co tři roky dělám v obchodním centru. Jestliže sedím  v čajovně a buším do klávesnice, opravdu poslední, na co mám chuť , je vysvětlovat cizímu usmrkanci, že ano, je to počítač , ne, nesmíš sahat do klávesnice, ne, nechytej za ten tác, ne, nestrkej mi prsty do šálku s čajem, ne, nenechám tě, abys mi vlezl do batohu a tahal z něj krámy. A vysvětlovat jeho matce, která dítě odtahuje s uraženým výrazem: ano, jsem sice žena, ale přesto v dětech žádné zalíbení nenalézám, řečeno stručně prostě je nemusím. Zvlášť v tomhle věku, kdy téměř neexistuje možnost nějaké rozumné komunikace. Dítě pětileté, nebo starší už občas nějakou dávku rozumu projeví. Batole je chodící (a řvoucí) průser. A není z toho cesty ven, protože když matka obludku odtahuje, protože chápe, že někdo třeba o družbu tohoto druhu nestojí, obludka řve. Když nechá událostem volný průběh, v podstatě zůstává jen možnost  odstranit z dosahu dítěte všechno, co může shodit a tvrdě ho ignorovat, protože jakmile dáte najevo jakoukoliv ochotu ke komunikaci, nedá pokoj – jste něco, co doma nemá.

Je to samozřejmě problém matek. Existuje vtipně napsaná kniha Matka z cukru a oceli od Terezy Boehmové.  Autorka věcně a nesentimentálně popisuje své zážitky z těhotenství, porodu a následné výchovy dcery. Vyrovnává si také osobní účty s úchylnými a neskutečně stupidními servery o miminech a mateřství, na nichž si různé matky (zřejmě) ventilují své frustrace z předchozího i současného života tím způsobem, že zaplní několik stran popisem trávících procesů svého mimina. Je tu ovšem jedna teze, ve které s Boehmovou nesouhlasím a beze všeho bych s ní polemizovala. Je to teze aktivní matky, kdy se předpokládá, že veškeré veřejné instituce by měly být přístupné matkám s dětmi, pokud se rozhodnou tam zavítat  – a nejsou –li, měl by se tento nedostatek brzo napravit. Sorry, i když je mi jasné, že tuhle bitvu nevyhraju, nesouhlasím s tím a nikdy nebudu. V posledních letech jsou totiž ty aktivní matky s kočáry doslova všude. Doba, kdy za éry komunismu ženy s dětmi projížděly s kočárem okolo bloku a  tam, kde byla aspoň nějaká zeleň, minuly. Dnes potkáte výše zmíněné matky opravdu kdekoliv, snad s výjimkou barů, krematorií, (zbylých) kuřáckých provozů, kanalizace nebo atomové elektrárny. Proč, sakra? Proč má žena  s dvou, nebo tříletým dítětem courat v půl deváté večer po obchodním centru? Je to opravdu nutné? A pokud se týče čajoven, pro onoho již zmíněného usmrkance by bezpochyby byl produktivnější čas strávený na hřišti, kde může vřískat a šmátrat po libosti. Čajovny nebyly sakra projektovány jako mateřská centra. Jdu-li do takové instituce, s nějakou porcí řevu  se musím smířit, ale proč to mám do háje poslouchat v čajovně?!

Do některých čajoven na Východě prý nemají přístup ženy, nikdy bych nečekala, že já, starý šovinistobijec řeknu, že to chápu..

Jistě, taky chápu čajovníky – host znamená peníze. Boehmová v tomto směru též poznamenává, že je tu potřeba odreagovat se, trávíte-li čas převážně ve společnosti dítěte a televizních seriálů, škody na vašem intelektu mohou být značné. Ano, i to chápu. Ale na druhé straně, copak ty budoucí matky  vůbec nevěděly, k čemu se uvazují, když se rozhodly dítě mít? Nikdo jim neřekl, že mimino dokáže prořvat několik nocí v kuse, nebo že s batoletem postiženým hysterickým záchvatem vzteku žádná domluva nehne? (Studená sprcha ano, ale ta není vždycky po ruce a samozřejmě se to nesmí. Někdo by to mohl označit za týrání, že.) A nikdo ty budoucí matky nevaroval, že velmi pravděpodobně nastane doba, kdy budou vřele toužit po minulých časech, kdy neměly žádné mimino,  zato měly (pravděpodobně) podstatně víc peněz a klidu? Potom by možná nebylo od věci zavést  pro ty jedince, kteří se chtějí stát rodiči něco jako povinné školení: aby byli nuceni vzít na vědomí skutečnost, že chyby, které případně udělají ve výchově a jejich důsledky neponesou jen oni, ale i zbytek společnosti, ať už se do ní jejich dítě dokáže nějak začlenit, nebo zůstane na okraji? Ano, samozřejmě, každý má právo mít dítě. Jenže to vzbuzuje silný dojem, že zdaleka ne každý má na zvládnutí takového úkolu dost mozku v hlavě.

Když jste si vy pořídili  dítě, je to vaše věc, jak zvládnete ty méně roztomilé části soužití. Bylo by ovšem záhodno alespoň připustit myšlenku, že jsou místa, která nejsou pro děti vhodná a děti tam prostě nepatří. Ano, jistě, hlídání je drahé. Ale ti lidé, kteří přišli do čajovny, zcela určitě nepřišli proto, aby jim vaše dítě převedlo, jak dlouho dokáže ječet, než mu dojde dech.  A oni budou muset taky něco zaplatit.

Pro ty, kteří se nerozněžňují nad fotografiemi  přiblble  zírajících batolat, nacpaných do květináčů nebo kropících konví (nelžu, existují kalendáře tohoto typu), a z jejich přítomnosti v čajovnách mají pocity podobné mým, mám tajnou zbraň. Je dlouhá a čouhá….prattchetovci se zasmáli, ovšem není to magická hůl.  I když se z ní kouří. Správně, vodnice, vodní dýmka, shisha, hooka, etc. Žádná DOBRÁ matka přece nenechá své ubohé mimísko dýchat ten vražedný kouř. Jo, to slovo na m taky existuje a je používáno. Nedělám si srandu. Klidně se do mě navezte, ale slova tohoto typu a vystupování jejich uživatelek mě nutí litovat, že jsem žena. Kolik jste slyšeli chlapů, kteří by použili výraz prdík, nebo didlinka, nebo pokakinkal? Jo a blogísek o mimískách.  Ježíši Kriste, jestli je tahle kolektivní demence  pomsta za úpadek křesťanství v Evropě, co takhle radši Armagedon?

Takže milí spřátelení i znepřátelení pohané, hulte všechno, co dokážete nacpat do vodnice, protože pokud se najde nějaký idiot, který dokáže prosadit zákaz kouření v čajovnách, připravte se na to, že nejspíš vypukne nový zasraný trend, jak nesmírně přínosné pro emocionální rozvoj dítěte je cpát se s ním pravidelně  do čajovny a vám nezbyde, než se přestěhovat do hlubin pražské kanalizace. A jestli jste se teď začali smát…. no, vzpomeňte si na ten dávný televizní skeč, který jste možná viděli, jak Lábus  – učitel, zkouši Kaisera v roli žákyně ze znalosti novodobých českých dějin a jak to dopadlo. Tenkrát jsme se tomu taky smáli, to jsme ovšem netušili, co bude za nějakých těch dvanáct let ze skutečných huberťáků padat za perly. (Ne, nejspíš to není o vás, pokud čtete tenhle článek a pohybujete se na těchto stránkách, asi to o vás není).

Jde o to, že v dnešní tržní demokracii nejsou absurdnosti méně četné, ani menší, než byly za komunismu, jen jsou méně viditelné, nebo obhajovány odlišným způsobem. Osobní svoboda jednotlivce končí tam, kde začíná osobní svoboda jednotlivce druhého – takhle nějak tuším zní ta formulace. Mimochodem existuje taky jiná zábavná a trefná  kniha:  40 důvodů proč nemít děti od Corinne Maierové. Když jsem zmínila tento titul před jednou bojovnou matkou – nikoliv z úmyslu provokovat, ale protože hledala titul, který zněl podobně, pravila, že něco takového by se snad mělo zakázat. Hm, to už jsme tu měli. Ve skutečnosti jsem původně na adresu té dámy podotkla něco mnohem ordinérnějšího. Nedalo mi to.  Taky mě napadá stručná glosa jednoho kamaráda, že nynější šestimiliardová populace  zřejmě představuje pravděpodobnou budoucnost typu „ohrožený  druh“ pro zbytek života na téhle planetě. Ale to už jsem se poněkud vzdálila od původního tématu. Tudíž, milí pohané, chraňte ohrožený druh „pražská čajovna“ a pokud si pořídíte děti, neberte je tam, dokud nepoberou tolik rozumu, aby se tam byly schopny chovat jakžtakž civilizovaně… Mistr Lu Yu vám to zajisté oplatí.