darkness embraced

Věnováno…

Bylo to první nebo druhé léto. Projížděli jsme autem krajinou, naše oblíbená činnost. Pozdní babí léto. Serpentiny na vrchovině, silnice elegantně zaříznutá do kopců. Dole pod námi a nahoře nad námi útesy porostlé břízami. Zpomalil jsi a řekl, že mi něco pustíš. Způsob, jakým jsi to řekl, byl významný. Bylo toho mezi námi hodně a málo slov, která by to postihla. (Celý příspěvek…)

„Nad Hjuským hvozdem se usadilo obvyklé šero. Skličující a mrtvé ticho, těžké jako víko od rakve. Od čtvrté hodiny po poledni až do nástupu tmy pořád stejné, zoufale bezvýrazné a monotónní šero. A pak, několik hodin po půlnoci, zase ta samá olověná barva. Slunce se objeví jen na několik hodin, čtyři před polednem vyjde a ve čtyři po poledni zase zajde. Ani v noci nemohl člověk hledat útěchu. Pevný bod, který by připomínal normální svět – hjuská noc totiž trvala jen dvě nebo tři hodiny před půlnocí.  A bylo vidět na cestu. Opravdová tma nenastávala vůbec.“

Nemohu uvěřit tomu, že jsem to našla. A právě teď (proč právě teď, když máme celou věčnost?). (Celý příspěvek…)